Harry Potter a Poslední z rodu - 31. Ve dvou se to lépe táhne

Kapitola třicátá první
VE DVOU SE TO LÉPE TÁHNE

Ještě toho večera při jídle se Harry musel Angely zeptat. Nemohl to vydržet nervozitou. Od té chvíle, co opustil to kupé, byl roztěkaný a nevrlý.
„Angie?“
Angela zvedla hlavu.
„Jak to dopadlo s Malfoyem?“
„Bude mlčet,“ odvětila stručně.
„Jak jsi to ...“
„Později, Harry,“ zarazila ho Angela nekompromisně a uzavřela se před ním. Poté vyskočila ze svého místa, protože zahlédla, že Daria míří k východu. Chytila ji u dveří. Harry ji ze svého místa sledoval.
„Ahoj, Dario.“
„Ahoj.“
„Jak se máš?“
„Jak to jde.“
Angela se na chvíli odmlčela.
„Potřebuju s tebou nutně mluvit,“ vyrazila ze sebe. „Pojď se mnou, prosím tě.“
Daria se za ní pomalu vydala do schodů.
„A kam?“
„Už jsi něco slyšela o Komnatě Nejvyšší potřeby?“
„Jo, něco jo ...“
„Tak tam právě jdeme.“
„Ty víš, kde je?“ podivila se Daria.
„Jo.“
„Angelo, co se stalo?“ zamračila se Daria při pohledu na její pobledlý výraz.
„Počkej, až tam. Až tam budeme, řeknu ti to. Řeknu ti všechno ...“
Daria neměla ponětí, co si pod tím pojmem má představit. Ale vytušila z Angelininy vážné tváře, že to nebude nic dobrého.

„Už to v sobě dál neudržím,“ povzdychla si Angela s pohledem do země, když se obě uvelebily v křeslech u krbu. „Musím to někomu říct. Ty jsi moje nejlepší kamarádka a já ti věřím. Věřím ti natolik, že jako jediné jsem ochotná prozradit ti úplně všechno. Jen doufám, že mě pochopíš ...“
„Poslouchám,“ vyzvala ji Daria tiše.
„To, co teď uslyšíš, tě nejspíš naštve a vyděsí. Budeš překvapená a jediná, která to ví. Ani Draco neví všechno, ani Brumbál, ani ...“
„Harry Potter?“ dořekla za ni Daria.
Angela prudce vzhlédla.
„Jak ...“
„Co bych to byla za přítelkyni, kdybych neviděla, jak jsi zamilovaná?“ odvětila s úsměvem.
„Není to, doufám, příliš vidět.“
„Ne. Ovládat se stále umíš. Ale já už tě znám dost dlouho na to, abych to poznala.“
„A co na to říkáš?“
„Co bych na to měla říkat? Je to vaše věc.“
Angela se zvláštně usmála.
„Tak, abych raději začala. Už se nesmíme vídat. Alespoň ne před ostatními, jen o samotě,“ vydala ze sebe Angela.
Daria trochu ztuhla.
„Proč proboha?“
„Pochopíš,“ vzdychla Angela. „Začnu asi takhle: Moje matka žije a je tady – v Anglii.“

Zhruba po půl hodině se Angela odmlčela a konečně na Dariu pohlédla. Ta se na ni dívala zamyšleně a se soucitem, nikoli s odporem, jak trochu čekala.
„Z toho, co jsem ti teď řekla, asi polovinu ví Brumbál. To je logické. Pak skoro všechno Draco, tomu jsem to taky vyprávěla, ale s menšími úpravami a neví, že se paktuju s místním ředitelem. A Harry ... ten neví skoro nic. Bojím se toho, jak bude reagovat, až se třeba i jen něco z toho dozví.“
„Alespoň poznáš, jaký ve skutečnosti je a jestli tě má doopravdy rád,“ řekla Daria tiše.
„Nejsem si jistá, že to chci vědět,“ poznamenala Angela sklesle. „Dario, chci abys věděla, že přestože mi moje matka zakázala se s tebou bavit, pořád jsi moje nejlepší přítelkyně. Cokoli budeš potřebovat, napiš mi a můžeme se sejít třeba tady. O samotě. Nechci působit problémy ani tobě ani sobě.“
„Já to chápu,“ odvětila Daria. „Jsem moc ráda, že mám takovou přítelkyni, Angelo.
„Opravdu? I po tom, co ses o mě dozvěděla?“
„Tím víc tě spíš obdivuju,“ řekla Daria. Angela se na ni usmála. „Takže pro všechny ostatní jsme se rozhádaly?“ zeptala se Daria.
„Jo. To bude asi nejlepší,“ odvětila Angela.
„Ty, Angelo,“ začala Daria pomalu. „Jaký je Lucius Malfoy?“
Angela se zarazila.
„Ježiši, promiň. Já o něm tak samozřejmě mluvila a vůbec jsem si neuvědomila, že ...“
„To je dobrý. Tak co je zač?“
„No, upřímně, je to podle mě hnusný slizák a nehorázný hajzl. O jeho povaze vyloženě vypovídá to, jak se zachoval k vlastnímu synovi,“ odpověděla Angela chladně.
„Draco to asi nemá moc lehké, že?“ zeptala se Daria s pohledem do země.
Angela ji upřeně pozorovala.
„Ne, nemá. V poslední době jsme se poznali trochu víc a není takový, jak se zdá na první pohled,“ řekla Angela opatrně a vstala. „Raději už půjdu. Počkej pět minut a můžeš taky. Pro jistotu.“
„Angelo?“ vzhlédla za ní Daria.
Angela se otočila zpátky k ní.
„Mám o tebe strach,“ řekla Daria vážně. „Vždyť riskuješ vlastní život. Není to nutné, proč to děláš?“
„Protože chci a musím, Dario,“ odvětila Angela tiše. „Neboj se o mě. Já se o sebe umím postarat.“
„Dávej na sebe pozor.“
„To víš, že jo. Tak zatím ahoj,“ rozloučila se Angela a vyklouzla z Komnaty.
Daria se starostlivě zadívala na zavřené dveře

***

Na všech bradavických pozemcích ležela snad metrová vrstva sněhu a každou hodinou ho přibývalo. Za zamlženými okny se ze zatažené oblohy stále vytrvale snášely další a další vločky. Když měli studenti některou z hodin ve sklenících, musel jim Hagrid prošlapávat cestu, aby se k nim vůbec dostali od hradu a zase zpátky.
Druhé školní odpoledne po prázdninách však vyšlo nečekaně zpoza mraků slunce a Harrymu s Hermionou odpadla hodina bylinkářství. Ve skleníku číslo čtyři se totiž pod tíhou sněhu propadla část střechy a profesorka Prýtová měla plné ruce práce se zachraňováním jedovatých rostlin a nechtěla, aby se jí tam studenti motali.
Harry neodolal a vyrazil pečlivě oblečený ven. Přidala se k němu i Hermiona a za obrazem počkali i na Rona, který přišel zpátky z hodiny s tím, že jejich profesor chytil ošklivou chřipku a leží na ošetřovně.
Jakmile za nimi zaklapla mohutná brána hradu, zjistili, že nebyli jediní, kdo měl takový nápad. Všichni, kterým to odpoledně něco odpadlo nebo měli volno, byli venku a využívali pěkného počasí, i když stále mrzlo.
Opodál skupina čtvrťáků stavěla něco obrovského ze sněhu, co rozhodně nevypadalo jako normální sněhulák, pár druháků si u jezera budovalo opevnění nejspíš pro sněhovou bitku a sem tam zahlédli i své spolužáky. Harry trochu pookřál při pomyšlení, že by tady mohla být i Angela a už mu tolik nevadilo, že se za ním Hermiona a Ron nenápadně muchlují. Nechal je u křoví blízko jezera a šel prozkoumat okolí. Ani si toho nevšimli.
Po čtvrthodině našel u okraje zasněženého lesa toho, koho hledal. Angela nehybně stála v dlouhém kabátě s kožichem s rozpuštěnými vlasy a zírala do temného lesa. Harryho stojícího za jejími zády si neuvědomila.
Harry se nejprve pečlivě rozhlédl, jestli se někdo nenachází v jejich blízkosti, pak se sehnul a tiše splácal ze sněhu velkou kouli. S úsměvem ji po ní ne příliš prudce hodil. Trefila ji přímo do zad, Angela překvapeně vyjekla, nohy se jí zamotaly a sedla si do sněhu.
Harry se spokojeně rozřehtal jejímu výrazu. Jakmile ho Angela poznala, překvapení vystřídala zlost. Ale jen naoko.
„No počkej,“ zahuhlala neslyšně, bleskurychle vstala a než se Harry stačil přestat smát, už měl sníh v obličeji.
Angela se mile rozesmála a už se shýbala pro další sníh. To si ale Harry samozřejmě nemohl nechat líbit a za chvíli se mezi nimi rozpoutala zuřivá sněhová bitva. Harry začínal mít navrch a Angela se smíchem a sněhem ve vlasech začala utíkat směrem k jezeru. Harry za ní.
Po minutě ji dohonil a oba se svalili na zem, kde se snažili jeden druhému nacpat sníh za krk.
Harrymu se podařilo dostat ji pod sebe a chytit ji za ruce, i když přitom přišel o brýle. Angela se chvíli snažila vymanit z jeho sevření, ale pak se spokojeně nechala přemoct.
„No tak, Harry, pusť mě.“
„Co za to?“ zeptal se vyzývavě.
„Tss, nic,“ odsekla Angela na oko vážně.
„Nic? No jak chceš,“ řekl Harry, obě paže jí přichytil jednou rukou a druhou nabral další sníh. „To tě budu muset potrestat ...“ a začal jí ho cpát za krk.
Angela začala skučet, ale smála se přitom.
„No, dobře, dobře! Nech toho! Prosím!“
Harry přestal a shlédl jí přímo do očí.
„Tak co chceš?“ zeptala se Angela laškovně.
„Ty víš.“
„Ne, nevím.“
„Nezlob mě, nebo zase vezmu ten sníh!“ řekl Harry naoko výhružně.
„Tak proč mi neřekneš, co ...“ Angela už nedopověděla.
Harry se k sklonil a vzal si ty sladké rty, které ho tak dráždily. Angela uvolnila ruce z jeho sevření, zabořila mu je do mokrých vlasů a polibek mu vášnivě opětovala.
Nemysleli v tu chvíli na nic. Ani na to, že je může někdo vidět.
„Kdy se uvidíme?“ zeptal se Harry, když se od sebe jejich rty konečně vzdálily. „Mám pro tebe ten dárek.“
„Já pro tebe taky,“ usmála se Angela. „Ale teď to chvíli nepůjde, promiň. Musíš být trpělivý.“
„Ale proč?“
„Harry, nevyptávej se pořád,“ našpulila Angela rty. „Raději mě ještě líbej ...“
To se Harrymu nemuselo opakovat. Zrovna když byli v nejlepším, je oba vyděsil pobavený hlas.
„Ještě víc nápadněji se chovat nemůžete?“
Harry se od Angely prudce odtrhl a oba vzhlédli. Nedaleko nic postávala Hermiona, kterou objímal Ron. Hermiona se pobaveně culila a Ron na ně překvapeně zíral.
Harry bleskurychle vstal a podal ruku bledé Angele.
„My tady jenom ... no ....“
„Harry, nech toho,“ zarazila ho se smíchem Hermiona. „Já to tušila, že se s někým tajně scházíš. Jen jsem si nemyslela, že zrovna s Angelou.“
„Jak můžeš něco mít s ...“ začal Ron šokovaně, ale Hermiona ho prudce zarazila dloubnutím do žeber.
„Rone, nech si ty hloupé předsudky, prosím tě.“
Ron zrudl a už neřekl nic, ale stále na Angelu podezřívavě zahlížel.
„Proč jsi to tak dlouho tajil, Harry?“
„No, my ... jsme to jaksi,“ koktal Harry, tak za něj odpověděla Angela, která se ho stále držela za ruku.
„Hlavně proto, že si asi umíte představit, jak by na to všichni reagovali.“
„Jo, tak to jo. Zmijozelští ani Nebelrvíští by vám nedali chvíli pokoj,“ uznal Ron. „Ale nám si to přece mohl říct, Harry.“
„Jo, já vím.“
„My budeme mlčenliví jako hroby, že jo, Rone?“ obrátila se na něj Hermiona.
„Jo, jasně,“ zahučel Ron.
„Fajn,“ usmál se Harry s úlevou.
„Ale Hermiona má pravdu,“ řekla Angela. „Měli bychom si dávat větší pozor. Raději už půjdu.“
„Uvidíme se o víkendu, slibuju,“ dodala v duchu a dala mu jemnou pusu na tvář.
„Ahoj,“ řekla už nahlas. „Mějte se,“ řekla k Ronovi a Hermioně a rychle odcházela.
„Jak dlouho už to trvá?“ zeptala se Harryho Hermy.
„Tři měsíce,“ odvětil Harry nepřítomně.
„Věříš jí?“
„Samozřejmě že ano! Proč bych neměl,“ odsekl Harry naježeně.
Hermiona na to neřekla nic. Ale měla špatné tušení, že tohle nemůže skončit dobře.

***

„A kdy přesně má proběhnout to zasvěcení?“ zeptal se Brumbál vážně.
„V říjnu, pane profesore,“ odvětila Angela tiše.
„Tvoje i Dracovo?“
„Ano. Máme ho mít společně, stejně jako výcvik.“
„Jak ten výcvik vůbec probíhá?“
„To vám nemůžu říct. Musela jsem přísahat.“
„Dobrá. Kolik má být těch zkoušek?“
„Tři. Jednu už mám naštěstí z krku. Jen doufám, že při těch dalších po nás nebude chtít něco, no ... však víte, co myslím.“
„Ano, bohužel ano,“ odpověděl Brumbál a upřeně se na ni zahleděl.
„Jaký máte názor na Draca, Angelo?“ zeptal se konečně.
„Co byste tak chtěl vědět?“
„Jak on smýšlí o své budoucí kariéře?“ zeptal se ředitel pomalu.
„No, nedalo by se říct, že je nadšením bez sebe, že bude Voldemortovým poskokem. Alespoň se tak přede mnou chová. Ale nemyslete si, že by byl ochotný se přidat na Vaši stranu, pane profesore. O tom silně pochybuju.“
„Proč?“
„Těžko říct. Podle mého názoru je vždycky jen na svojí straně, jestli chápete, jak to myslím.“
„Dobře. Máte ještě něco, Angelo?“
„Ne.“
Brumbál se na chvíli odmlčel. Angela čekala. Viděla na něm, že jí něco chce.
„Angelo, chci se vás ještě jednou zeptat, jestli si to nechcete rozmyslet a jít od toho, dokud je čas.“
„Prosím?“ urazila se Angela. „Ne, pane řediteli. Pro co jsem se jednou rozhodla, to dotáhnu do konce.“
„Uvědomujete si vůbec, co všechno tím riskujete?“
„Ano, až moc dobře,“ odvětila Angela tiše.
„Tak to vám musím položit tři otázky.“
„Ptejte se,“ pokrčila Angela rameny.
„Jste ochotna přísahat věrnost Fénixovu řádu?“
„Ano.“
„Stanete se jeho členkou, až vás o to požádám?“
„Ano.“
„Je to vaše svobodná a dobrovolná volba?“
„Ano.“
„V tom případě vás chci s někým seznámit.“
„Ano? A s kým?“
„S naším druhým agentem ve Voldemortových řadách.“
„Ale o tom už jsme přece mluvili, pane profesore. Nemyslíte, že je bezpečnější, když o sobě nevíme? Pokud odhalí jednoho z nás, může přece prozradit i druhého.“
„Ano, já vím. Jde o to, zda jste ochotna toto riziko podstoupit. Bude přece jen výhodnější, když o sobě budete navzájem vědět, abyste věděli za kým jít a na koho se můžete spolehnout, pokud se něco stane.“
„Ten druhý s tím souhlasí?“
„Ano.“
„A jste o jeho věrnosti přesvědčený?“
„Ano,“ odvětil Brumbál vážně.
„Tak dobře,“ přikývla Angela váhavě.
Brumbál vstal, vhodil do krbu trochu Letaxu a něco zamumlal do plamenů tak tiše, že to vůbec nepostřehla. Pak se znovu usadil a vykouzlil další židli vedle Angely.
„Za moment tady bude.“
„Hmm,“ zahučela Angela a zamyšleně hleděla do noci z okna.
„Vypadáte unaveně,“ poznamenal Brumbál.
„Opravdu?“ pohlédla na něj Angela. „Mám teď nějaké špatné spaní ... Už jste něco zjistil o mém případném otci?“
„Bohužel ne. Mrzí mě to.“
„To nevadí. Já jsem nečekala zázraky. Stačí mi, že se o to pokoušíte.“
„Vaše matka stále mlčí?“
„Ano, ale slíbila mi prozradit to jméno. Za jisté podmínky,“ ušklíbla se Angela.
„Opravdu? A jaké?“ otázal se Brumbál zvědavě.
„Řekne mi ho v tu chvíli, až budu mít na paži Znamení zla,“ zasyčela Angela znechuceně. „A vůbec nechápu proč.“
„Zajímavé,“ zamumlal ředitel bradavické školy.
Na dveře se ozvalo energické zaklepání a Brumbál vyzval návštěvu ke vstupu. Angela se zvědavě otočila k příchozímu.
„Vy?!“ ozvaly se dva překvapené hlasy.
Angela se vrátila udiveným pohledem k Brumbálovi a Snape se přiblížil k jeho stolu s naprosto ledovým výrazem.
„To myslíte vážně, pane řediteli?“ zeptal se úlisně.
„Naprosto,“ ujistil ho klidně Brumbál. „Posaďte se, Severusi.“
Angela zamračeně mlčela.
„Ale pane řediteli, nepočítal jsem s tím, že spoléháte na kvality nevyučené studentky, která může být velice nespolehlivá, zvlášť když ...“
Angela Snapea ledově přerušila.
„Umím toho odhadem dvakrát tolik co vy a když už jsme u té nespolehlivosti, co takhle kdybyste probral nejdřív sebe?“
Snape se na ni podíval výrazem „ještě jedno slovo a já vás zabiju“ a Brumbál je skoro pobaveně pozoroval.
„Rosierová, vaše drzost už přesahuje všechny meze!“
„A co s tím uděláte? Zase mi napaříte školní trest jako obvykle?“ odsekla Angela.
„Nechte toho hned! Oba dva!“ nakázal Brumbál. Snape i Angela zmlkli a jen se probodávali pohledem. „Ve vašem postavení byste měli raději spolupracovat.“
Angela si odfrkla a Snape opět nasadil svou ledovou masku.
„Takže, teď si probereme pár možných krizových situací a jak byste se v nich měli zachovat,“ začal klidně Brumbál, jako by se nic nestalo.